Kde ty všechny vlasy jsou?

  
Článek Vladimíra Ševely, který vyšel 22.1. 1999 v magazínu lidových novin.
Odkaz na originální webstránku s článkem: http://hippy#cz/hippyquzo#php?clanekid=98
Jak dopadly máničky: zatímco některé působí v politice, tajných službách nebo byznysu, jiné se téměř nezměnily

Vlasy byly u nás symbolem vzdoru proti establishmentu mnohem déle než na Západě. Máničky dráždily partajní aparátčíky, policajty i maloměšťáky, kteří chtěli mít “klid na práci”, víc než dvacet let. Kam to dotáhli oni vlasatci, kteří kdysi “rostli pro šibenici”? A jak dnes sami vidí své nejlepší roky?
Plukovník Bezpečnostní informační služby František Stárek se ve své kanceláři dívá na video. Na obrazovce potřásají vlasatí mladíci svými mohutnými hřívami, nahýbají si přitom z půllitrů a poslouchají zemitou kapelu složenou z dalších mániček. Důstojník BIS si nepouští kazetu se záznamem rejdů nepřátel kapitalistické společnosti. Na obrazovce je nepřítel socialismu Čuňas neboli František Stárek před pětadvaceti lety. “Taky jsem byl mánička,” říká příslušník BIS s hrdostí v hlase. Někdejší vůdčí postava undergroundu vyměnila vytahaný svetr z kotelny za oblek, řídnoucí vlasy má stažené gumičkou, na hlavě prosvítá pleš.
Tajná služba dnes monitoruje úplně jiné “rizikové” skupiny a ty mají také zcela odlišné poznávací znaky: holé lebky, číra, případně dredy.
Máničky mimo zákon
Dlouhé vlasy nosí dnes kdekdo od podnikatelů v bílých ponožkách až po barda šoubyznysu Daniela Hůlku. Přitom byly doby, kdy vlasy delší než k límci košile stály mimo zákon. V roce 1966 vyšla vyhláška, podle níž se každý dlouhovlasý dopustí pouhou svou přítomností na veřejném místě jeho znečištění. Máničky nesměly do kin, divadel, restaurací, tramvají. V televizi se začaly objevovat veršovánky typu “Máš-li dlouhý vlas, nesmíš mezi nás”. “Šel jsem jednou v Olomouci našim naproti na nádraží a otec musel zaplatit padesátikorunovou pokutu za znečištění nádraží,” vzpomíná písničkář Jaroslav Hutka, kterému tehdy bylo devatenáct let a měl už pár let pěkně huňatou “mařenu”.
S označením “mánička” přišla tehdejší oficiální propaganda, podle níž se dlouhé vlasy neslučovaly s představou člověka budujícího socialismus. Straničtí ideologové se posměšnou přezdívkou snažili neúspěšně apelovat na mužskou ješitnost dlouhovlasých mládenců. “Lidi se toho chytali a pokřikovali na nás: Máňo, kde máš kozy?” vypráví Jaroslav Hutka.
Stanné právo
Začal doslova hon na máničky. Stejně jako v jiných poválečných štvanicích se ho se zuřivou ochotou účastnili i “slušní” lidé. “Spoluobčané do nás kopali v tramvaji, večer nás honili opilci s žiletkami,” vybavuje si krušné chvíle hudebník Vladimír Veit, který tehdy s Hutkou vystupoval. Policie vlasatce odchytávala jako zvěř a zavírala je do cel předběžného zadržení, kde je stříhala. Mladí muži se museli naučít žít v podmínkách stanného práva, skrývat se před hlídkami Bezpečnosti a bránit se nejrůznějšími fintami. “Kdyby mi někdo nabízel milion, tak se neostříhám. Měl jsem potvrzení z Barrandova, že vlasy potřebuju kvůli hraní v komparsu. Režisér mi pak potvrzení ochotně prodlužoval, i když filmování už dávno skončilo,” vypráví Vladimír Skorkovský, který se spolu s ostatními scházel na rampě Národního muzea na Václavském náměstí.
Viktora Korejse, vítěze soutěže o muže s nejdelším vlasy, která se konala v roce 1965 v Klubu Olympik, ostříhala policie násilím na strážnici. “Šlo jim hlavně o to, aby nás ponížili,” míní Korejs. Čuňas Stárek už za svého raného mládí projevil vlohy pro své pozdější zaměstnání u tajné služby. Koupil si zrzavou paruku “na havla” a své rudé “háro” pod ni dokázal vecpat. Jaroslav Hutka jednoho dne obdržel obsílku od policie. “Tu větu si dodneška pamatuju. Stálo tam: Dostavte se ve věci… mánička.” Hutka se později ostříhal dobrovolně. “Potřeboval jsem nějakou dobu sekat dobrotu, abych dostal modrou,” hájí se.
Demonstrace ostříhaných
“My mladí jsme se s nadšením chytali všeho, co tehdy bylo na indexu, ať to byla hudba, východní náboženství, sociologie, nebo dlouhé vlasy,” prohlašuje Viktor Korejs, který také chodil k muzeu, jehož rampa plnila v Praze úlohu jakéhosi Hyde Parku. “Diskutovali jsme o čemkoli a hlavně o zakázaných věcech. Pak se vždycky šlo někam na mejdan.”
Dlouhé vlasy byly výrazem pokračující revolty proti starší konzervativní generaci a (u nás komunistickému) establishmentu, kterou začali o nějakých pár let dřív vyznavači rock and rollu. “Proč jsem je nosil? Protože mě všichni přesvědčovali, abych si je ostříhal,” směje se Vladimír Skorkovský. “Vlasy byly výrazem jiného myšlení a přístupu k životu, ale nám šlo spíš o to myšlení a přístup než o ty vlasy,” tvrdí Hutka. Vladimír Veit s jistou nadsázkou argumentuje tím, že muži v historii vždy nosili dlouhé vlasy. “Narodili jsme se v divné době. Byla v tom revolta, ale také se ty vlasy líbily holkám.” Květinové hnutí hippies, jejichž symbolem byly mimo jiné dlouhé vlasy, v Československu hlubší kořeny nezapustilo. “Hippies byli levicově orientovaní, a to se u nás moc nenosilo,” objasňuje Korejs. V Praze vznikl v roce 1968 dokonce klub českých hippies, který vydával členské legitimace, ale u mániček vzbuzoval spíš úsměvy. Neprosadilo se příliš vegetariánství, větší úspěch měly ideje volné lásky. “Mejdan střídal mejdan. Nebyl problém mít za mejdan třeba osm holek,” chlubí se jeden z dnes šťastně ženatých vlasatců. Na rozdíl od divokého líčení oficiálních médií, popisujících drogové orgie opiových doupat, se o tvrdých drogách jen mluvilo a marihuanová cigareta byla dost velkou vzácností.
V září 1966 se v Praze konala demonstrace desítek ostříhaných vlasatců, kteří vykřikovali hesla jako “Vraťte nám vlasy” a objevily se i protistátní slogany. Policie asi dvacet lidí zatkla a čtrnáct z nich bylo odsouzeno, z toho sedm nepodmíněně na čtyři až osmnáct měsíců vězení. V té době oficiální tlak proti máničkám polevil.
Rockeři a indiáni
“Mimo Prahu chtěli hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech být místní aparátčíci papežštější než papež,” podotýká František Stárek, který tehdy žil v Teplicích. Izolované “máničky” na venkově to také měly nesrovnatelně těžší než jejich pražští přátelé. “V nějakých třinácti jsem viděl v televizi Atentát na kulturu (propagandistický dokument o tehdejším undergroundu, pozn. red.) a řekl jsem si: tak to má být,” vzpomíná Vladimír Drápal z Loun, který je téměř o generaci mladší než “atentátníci” Jirous, Stárek či Hlavsa a další jeho guruové z undergroundu. Synek z rodiny místního stranického funkcionáře udělal přesně to, od čeho ho chtěli tvůrci pořadu odradit: nechal si narůst “deku” a začal se zajímat o podzemní kulturu. Normalizační televize podstatně ovlivnila jeho život ještě jednou. Po odvysílání legendárního dílu Třiceti případů majora Zemana nazvaného Mimikry si od svého okolí vysloužil přezdívku Lábus podle herce, který ztělesnil postavu jedné “zvrhlé” máničky.
Dlouhé vlasy se staly postupně také symbolem politického protestu. “Vlasy pro nás byly jakýmsi odznakem. Když jste někam přijel, našel jste díky tomu odznaku své lidi a měl třeba kde přespat,” líčí výhody Stárek. “Byli jsme jeden kmen, který měl své náčelníky, šamany i ženy,” dodává Lábus, který si na svou první porevoluční vizitku nechal vytisknout nápis “Rocker a indián”. Jedním z jeho náčelníků byl právě František Stárek, pod jehož “vedením” distribuoval undergroundový časopis Vokno. Lábus organizoval v severních Čechách tajné koncerty, opisoval zakázanou literaturu a později se stal také signatářem Charty.
“Za čas jsem uvažoval o tom, že si nechám narůst číro, stanu se pankáčem a posunu to v Lounech ještě někam dál, ale zjistil jsem, že ideologie mániček je mi bližší.” V té době přibývaly sice další kmeny mániček poslouchajících skupiny jako Citron a Arakain (o čemž informovaly nápisy na jejich “žebradlech” a “džískách”), ale ty podle Lábuse nechtěly s podzemními aktivitami mít nic společného a dokázaly být “statečné jen u piva”.
Dnešní dvacetiletí mohou demonstrovat své rebelství různými formami účesů. Rodí se ale nové máničky, které vlasy spojují s rockovou hudbou a určitým postojem. “Pořád je proti čemu protestovat,” prohlašuje devatenáctiletý Jakub Troníček, kytarista jedné pražské hardrockové kapely.
Z revolucionáře paďourem?
Vladimír “Lábus” Drápal vykládal za totality vagony uhlí v počeradské elektrárně a později pracoval jako agronom. Po roce 1989 byl za KAN zvolen do městského zastupitelstva, působil v kulturním středisku, vedl kino, hotel a rockový klub. “Pak to s klubem nějak skončilo, teď je tam diskotéka,” říká zklamaně muž, který si však na nedostatek práce nestěžuje. Kromě řízení vlastního penzionu, truhlárny a prodejny s makrobiotickými potravinami se stále snaží dělat podobné věci jako před lety. “Společnost už není ochromená strachem, ale konzumním škvárem. Naštěstí v poslední době zjišťuju, že náš kmen funguje. Kamkoli přijdu, potkávám lidi, kteří mají podobnou krevní skupinu. I místní teenageři, kteří donedávna poslouchali jenom disko, teď zakládají kapely,” těší se Lábus, který chce brzy otevřít nový rockový klub. Naposledy se stříhal před třinácti lety a k holiči zajít nehodlá. “Hodně lidí v Lounech si proto o mně pořád myslí, že jsem gauner, přestože jsem toho například v městském zastupitelstvu dost udělal. Takže ty vlasy má pořád smysl nosit.”
Plukovník František Stárek nemá pocit, že by se zaměstnáním u tajné služby zpronevěřil svým někdejším ideálům. “Myslíte, jako že se z revolucionáře stal paďour? Nevidím v tom žádný rozpor. Jednu společnost jsem se snažil bořit, tak teď se něco snažím postavit,” prohlašuje bývalá vůdčí postava undergroundu. Podle něj jeho kariéra nenarušila ani dřívější přátelství. “Těm, co zůstali v opozici, jejich postoje neberu a jsem schopen se dál s nimi bavit.”
Vítěz soutěže o nejvlasatější máničku z roku 1965 Viktor Korejs pracoval za normalizace v geologickém výzkumu. V devadesátých letech šla jeho kariéra strmě nahoru, a napodobil tak americké hippies, kteří se “v dospělosti” stali úspěšnými manažery. Viktor Korejs dnes sedí v rozlehlé kanceláři jako předseda představenstva akciové společnosti Vodní zdroje Holešov. “Stále sleduju Revolver Revue, ale underground přenechávám mladším,” prohlašuje muž, který spíš než sterilního českého manažera připomíná latinskoamerického revolucionáře, jenž s jiskrou v oku vzpomíná na hříchy svého mládí. Tento dojem podporuje černý vous, bohémská šála přehozená přes sako a drahý doutník v ústech.
Jeho kamarád od muzea Vladimír Skorkovský se stal stavebním inženýrem, za totality pracoval na stavbách většinou mimo Prahu a nyní působí na ředitelství Silnic a dálnic. Jeho bohémská minulost z něj vyzařuje na první pohled, ale z dlouhých černých vlasů ani z minulého způsobu života už moc nezůstalo. Snaží se být vzorným manželem. “Už si ani doma nepouštím nahlas hudbu, na koncerty nechodím.”
Jaroslav Hutka a Vladimír Veit na konci sedmdesátých let emigrovali, nyní žijí opět v Čechách. Hutka sice více než před rokem ohlásil konec své písničkářské kariéry, ale nyní začíná opět koncertovat. Veit vystupuje výjimečně, pokouší se podnikat. Dlouhé vlasy si ponechali.
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek