Mezi kolotoči, v parku a na odpoledních čajích
Rokenrol byl v šedesátých letech v tehdejším Československu významně zastoupen i v Brně. Mezi prvními, snad i nechtěnými propagátory rokenrolu, byli „šouglaři“, tedy ti, co provozovali pouťové kolotoče a jiné atrakce. Jedním z takových byl lunapark, který byl v provozu od jara do podzimu v místech, kde dnes stojí hotel International. Při chrčivé reprodukci rokenrolů a jejich jemnějších odvozenin twistů se mezi kolotoči a houpačkami někdy i „kolovalo“, tedy tancovalo, tzv. „holandsko“.
Hudební produkci si kolotočáři zajišťovali u nemnohých majitelů prvorepublikových zařízení na rozmnožování jednotlivých gramodesek, řezaných většinou do starých rentgenových snímků, případně do barevných umělohmotných folií, původně určených jako podložky do školních sešitů. Originální gramodeska s hudebním žánrem, o který se tu jedná, dovezeným ze zahraničí, byla velkou vzácností.
V té době některé formy rokenrolu mezi mládeží natolik zobecněly, že mnozí z nich ani netušili, jakou to vlastně muziku provozují, když v teplácích a keckách na lavičkách v parku třískají do kytar a vyřvávají: „Na shledanou krokodýle, na shledanou kajmane, na shledanou mistře Presley, ať se vám (nám) nic nestane …“ (v originále zpíval Bill Halley).
Brno na rozhraní padesátých a šedesátých let mělo v mnohém jinou tvář v porovnání k dnešku. Pomineme-li vzhled města a nahlédneme-li pod povrch, najdeme jednotlivce a skupiny, kteří se nijak zvlášť nesnažili podporovat svými činy socialismus. Patřili mezi ně intelektuálové a umělci, kteří prohlédli z poválečného budovatelského nadšení, ale i sdružující se společenstva, považovaná za okraj společnosti. Byli mezi nimi výstřední „štatlaři“ (nezaměňovat s pozdějším hnutím dlouhovlasých „batlesů“, protějšků, pražských „mániček“ z druhé poloviny šedesátých let), s pestrobarevnými šátky uvázanými velkým sukem na krku, libující si v bílých ponožkách a černých kožených rukavicích, které mnohdy nosili i v létě. Vlasy měli zastřižené na „havla“ a už tehdy se téměř dotýkaly límce. Na tomto místě je vhodné připomenout, že obdobně učesaní (někdy i s daleko delšími vlasy) a oblečení chodili u nás výstřední mladíci už za protektorátu.
Tehdy se jim říkalo „potápky“ a jejich partnerkám „krystýnky“. Štatlaři se mnohdy rekrutovali z řad nočních hlídačů a „invalidních důchodců“, ale i vysokoškoláků. Kolem poledne se scházeli v tehdejší kavárně Opera a navečer se stahovali do kavárny hotelu Avion na České ulici. V létě dlouhé hodiny postávali v její horní části, tam kde ústí do ulice Joštovy, nebo seděli na lavičkách u tzv. jezírka naproti lékařské fakultě. Dále to byli polokriminální „alfaři“, sídlící vně komplexu Alfapasáže ve středu města, nebo dnešním bezdomovcům trochu se podobající „rolaři“, kteří se pohybovali v prostorách hlavního železničního nádraží. Ti a mnozí jiní, spolu s velkou částí průměrných v sobotu odpoledne, nebo v neděli, která byla jediným volným dnem v pracovním týdnu, vyráželi ze svých domovů. A právě tehdy se na velice oblíbených a hojně navštěvovaných tanečních zábavách, kterým se zcela nepochopitelně říkalo odpolední čaje, začalo rozšiřovat i tvrdší pojetí hudby, než byly taneční, swingové a dixielandové hudební projevy. Napomáhala tomu i skutečnost, že se začali více sdružovat mladí hudebníci se základní hudební odborností získanou většinou na lidových školách umění a „nýmandi“ bez jakéhokoliv hudebního vzdělání. Ti mnohdy do takto skloubených seskupení přinášeli dravost a spontánnost. Už v prvopočátcích pražští hudebníci, snad z opatrnosti, hrozivě znějící název rokenrol (rock’n’roll) často
nahrazovali, v domnění, že se jedná o synonymum, za big beat – tedy „bigbít“. To bylo ještě před obdobím, než se začali prosazovat angličtí The Beatles, kteří ve svém repertoáru měli přece jen více skladeb ve stylu mersey sound.
U nás, tj. v tehdejším Československu, byl Rock’n’roll, Mersey sound a další příbuzné žánry označován jednotícím názvem „bigbít“ (Big Beat).
