Škodí tvrdá hudba psychice člověka?

Je pravda, že tvrdá hudba lidskou psychiku poškozuje, jak tvrdí starší generace, nebo ji naopak povzbuzuje, jak tvrdí mladí? Odpověď není jednoznačná.

Ozzy Osbourne, Iron Maiden, Deep Purple a další skupiny “tvrdšího ražení” prošly na podzim naší zemí, nebo se k nám chystají. Lístky jsou vždycky dopředu beznadějně vyprodané. Není třeba chodit tak daleko. Stačí ráno nastoupit do autobusu a zaručeně potkáme několik mladých lidí se sluchátky na uších. Ostrý rytmus a agresivní hudbu slyší obvykle i všichni kolem nich. Proč si mladí lidé tuto hudbu vybírají? Je pravda, že tvrdá hudba člověka poškozuje? Vždyť řada mladých lidí uvádí, že se po takovém koncertu cítí jakoby nabití novou energií. Již několik desetiletí trvající výzkumy zaměřené na působení násilných obsahů zprostředkovaných médii na člověka ukazují, že agresivní obsahy podporují agresivní chování a postoje, a to jak bezprostředně, tak i v dlouhodobém horizontu. Přesto v široké populaci i mezi odborníky stále převládá chápání agresivní hudby, násilných akčních filmů jako prostředku, který pomáhá se agresivity zbavit, funguje jako “očišťující” a ventilující prvek pro negativní emoce. Vychází z předpokladu, že prožívání a vyjadřování agresivních emocí a myšlenek vede ke snížení těchto emocí a pocitů.
Řekni mi, co posloucháš, já ti povím, jaký jsi

Hudba v dějinách člověka vždy sloužila k vyjádření prožitků a pocitů. Sloužila také jako zrcadlo kultury a společenských hodnot. Tyto rysy v soubě skrývá i současná hudba, kterou poslouchá v západní sppolečnosti velká část mladých lidí. V devadesátých letech dvacátého století byly určité hudební žánry dávané do souvislosti s násilnickým či společensky nepřijatelným chováním mladých lidí. Patřil mezi ně zejména hard rock, heavy metal, death metal, rap, hardcore, hip hop nebo industrial, jejichž texty jsou stále násilnější a sexuálně nevázanější. Ve většině hudebních textů zejména u heavy metalu a rapu se setkáváme s otevřenými narážkami nebo oslavou násilí, sexu a drog. Zatímco jedni tvrdí, že by se na takové texty mělo upozornit označením na obalu, že se jedná o hudbu s násilným textem, druzí namítají, že s násilím, sexem a drogami se mladí lidé setkávají v současné společnosti běžně. Navíc je otázka, zda mladí lidé těmto textům rozumí. Podle jednoho z výzkumů zná pouze 30 % mladých texty svých oblíbených písní – většina z nich tuto hudbu pouze poslouchá a čtení textů na obalu se nezabývá. A i ti, kteří texty těchto písní znají se velmi různí v porozumění jejich poselství. Mohou tedy podobné texty vést k tomu, aby se z dětí stalí zabijáci nebo sexuálně promiskuitní jedinci?
Studie ukazují míru násilí, které jsou muži a ženy ochotni v hudbě tolerovat. Jedna z nich se například zabývala vnímáním obsahů videoklipů americkými studenty a studentkami. Jeden z videoklipů byl Way You Make Me Feel od Michaela Jacksona, který ukazoval muže stopujícího ženu, kterou tato hra přivedla k šílenství. Druhý videoklip, koncert skupiny REM, ukazoval pouze hudební skupinu hrající na pódiu. Zatímco muži vnímali více sexuální obsah videoklipů, ženy překvapivě vykazovaly vyšší míru tolerance k interpersonálnímu násilí. Závěry vedly výzkumníky ke konstatování, že ženy, které jsou častěji vystavovány násilným obsahům videoklipů, jsou tolerantnější k násilí, zatímco muži jsou spíše tolerantní k sexuálním stereotypům obsaženým v podobných sděleních.
Různost hudebních stylů vedla psychology k otázce, zda spolu souvisí typ hudby a osobnostní typ mladého člověka. Jeden z výzkumů vedený Samem Goslingem, profesorem na texaské univerzitě zahrnoval na 3500 středoškolských studentů a snažil se najít souvislost mezi hudebním žánrem a sebeobrazem, kteří si o sobě studenti vytvořili. Studenti rozdělili hudební žánry na přemýšlivý a složitý, do něhož zahrnuli blues, jazz, folk a vážnou hudbu; rebelantský a drsný žánr, kam patřil heavy metal a alternativní hudební žánry, do upbeatu a konvenční hudby patřil pop country, sound tracky a náboženská hudba. Poslední kategorií byly energické a rytmické žánry, jako rap, hip hop, soul, funky a electronic dance. Studenti měli za úkol vybrat ty hudební žánry, které je nejvíce přitahují a nejvíc se jim líbí. Následně měli za úkol se přiřadit k některému z osobnostních typů a popsat sebe sama. Autoři studie potom provedli srovnání mezi jednotlivými typy osobnosti studentů a jejich oblíbeným žánrem.
Skutečně se podařilo najít určité souvislosti mezi jednotlivými osobnostními typy a jejich oblíbenou hudbou. “Například studenti s vyšší mírou extroverze volili obecně spíše příjemnou a radostnou hudbu doprovázenou zpěvem, zatímco studenti s vyšší mírou otevřenosti novým zkušenostem dávali přednost spíše složitější hudbě,” říká Sam Gosling. “Podobně ti, kteří upřednostňovali spíše esoterickou nebo složitou hudbu vnímali sebe sama jako složitou osobnost, zatímco studenti, kteří rádi poslouchali spíše konvenční hudbu popisovali sebe sama spíše jako jedince s konzervativním pohledem na život. Studenti, kteří se vnímali jako hodně energičtí, dávali přednost rytmické a drsnější hudbě. V tomto výzkumu nám samozřejmě studenti neříkali nic jiného, než že sami interpretovali své osobnostní rysy prostřednictvím hudby, která se jim líbí.”
Hudba a dospívání

Témata nabízená takzvanou tvrdou hudbou kladou často stejné otázky, které si kladou mladí lidé během dospívání. Obsahy písní, ať už se jedná o hudební nebo textovou složku, rezonují s myšlením dospívajícího člověka. Dospívající člověk, který prožívá krizi vlastní identity a vymezuje se negativně vůči svému okolí, bude více rezonovat s písněmi s destruktivním obsahem. “Tvrdá hudba útočí na primitivní či archaické stránky psychiky, které má v sobě každý člověk,” říká psycholog a psychoanalytik Michael Šebek. Část toho je ničivost a destruktivita, ale není to všechno, mohou to být i euforické stavy, pocity síly a energie nebo extáze. K adolescenci patří zkusit všechno, zažít něco neobvyklého, ale také protest a sdružování se v protestních skupinách. Tvrdá hudba nejspíše takovým symbolem či vyjádřením protestu je, je to ale také symbol určité generace. Navíc je to ještě věc vkusu, protože adolescentní protest může mít a má mnoho rozličných forem.”
Většina názorů na tvrdou hudbu se soustřeďuje pouze na její účinky na člověka a neptá se po tom, zda je to skutečně hudba, která způsobuje jeho násilnické sklony. “Některé výzkumy prokázaly, že častý poslech určitého typu hudby, zejména heavy metal, v pozdním dětství a dospívání může mít určité negativní dopady – horší prospěch ve škole, agresivní chování, problémy s alkoholem a drogami, konflikty se zákonem,” říká psycholog Marek Franěk. “V mnoha případech se však ukázalo, že u jedinců, u kterých se objevila souvislost mezi preferencí tvrdé hudby a problémy chování, se závažné problémy s chováním projevovaly ještě před tím, než začali poslouchat tento druh hudby.” Podobně dopadly i výzkumy zabývající se vzájemným vztahem mezi zvyšujícím se počtem sebevražedného chování mezi dospívajícími a rostoucí popularitou heavy metalové hudby mezi teenagery. Jeden z nich srovnával míru rizika sebevražedného chování u amerických středoškolských studentů, fanoušků heavy metalové hudby s kontrolní skupinou, kteří tuto tvrdou hudbu neměli rádi. Dospívající studenti měli za úkol vyplnit dva psychologické dotazníky, jeden z nich se zaměřoval na jejich vnímání důležitosti života, druhý na míru rizika sebevražedného chování. Ve srovnání s fanoušky country, popu, rocku středního proudu a rapu vykazovali příznivci heavy metalu nižší vnímání důležitosti vlastního života a častěji uváděli, že příležitostně nebo i vážně uvažují o sebevraždě. Rozdíly byly výrazné – mezi dívkami-fanynkami heavy metalu bylo zvýšené riziko sebevraždy u 74 % oproti 35 % kontrolní skupiny, zatímco u chlapců byl tento poměr o něco nižší – 42 % oproti 15 %. Ačkoli lze tedy předpokládat, že poslouchání heavy metalové hudby je určitým ukazatelem zvýšeného rizika sebevražedného chování, nelze podle autorů studie i ostatních psychologů jednoznačně prokázat, že by příčinou tohoto zvýšeného rizika byla právě heavy metalová hudba. Není jasné, zda to byla hudba, která způsobila zvýšené riziko sebevraždy u dospívajících, nebo naopak jejich sklon k sebevražednému chování je přivedl k tomuto typu hudby.
Jiný výzkum zaměřený na souvislost mezi sexuálním chováním, užíváním drog a poslechem rock and rollu mezi mladými dospělými prokázal, že promiskuitní sexuální chování a použití drog je výsledkem nízké sociální konformity zkoumaných jedinců bez ohledu na to, zda byl jejich oblíbeným žánrem rock and roll, či nikoli. Zvýšené užívání drog a obliba tohoto žánru byla společná jedincům se zvýšenou mírou vyhledávání nových zkušeností. Ta ale nebyla vázána na jejich sexuální chování. Podle psychologa Michaela Newcomba často uváděná souvislost mezi rock and rollem, drogami a sexem je pouze nepřímá a je dána osobnostními dimenzemi, které se mezi fanoušky rock and rollu vyskytují ve vyšší míře. Hudba tak zapůsobila jako určitý společný jmenovatel a podařilo se jí spojit dohromady určité osobnostní typy.
Otázka, zda je to skutečně agresivní hudba, která způsobuje agresivní chování jedince, zůstává stále otevřená, ačkoli lze předpokládat, že častý poslech tvrdé hudby může posílit sklony k agresivnímu chování. “Zajímavé je rovněž to, že u lidí s vyšším hudebním vzděláním a častou hudební praxí existuje menší pravděpodobnost, že budou mít konflikty se zákonem,” pokračuje Marek Franěk. “Celou situaci však komplikuje skutečnost, že preference určitého typu hudby je mnohdy spojena se sociální subkulturou, ve které se jedinec pohybuje. Nevíme potom, co vlastně člověka více ovlivňuje – samotná hudba, nebo celý hodnotový systém a způsob chování určité subkultury?” Důležitost skupiny a objevování vlastní identity jsou dva důležité prvky ve světě dospívajícího člověka, které způsobují tak velkou přitažlivost některých hudebních žánrů, zvláště takových , které mu poskytnou silný pocit sounáležitosti a vyjadřují se v určitých pro něj srozumitelných symbolech. V takové chvíli může být jejich poselství až druhořadé.
Hudba a nálada

Úloha hudby v utváření osobnosti člověka a jeho chování je velmi komplikovaná a zcela jistě nelze říci, že by hudba byla tím nejvýznamnějším prvkem ovlivňujícím společensky nepřijatelné chování určitého člověka. Patří mezi další vlivy, jako jsou biologické předpoklady i prostředí výchovy. Možná spíše než její dlouhodobé působení na člověka je známý její vliv na momentální náladu a emoční vyladění člověka. A naopak – naše momentální nálada bude pravděpodobně také ovlivňovat, kterou hudbu si k poslechu vybereme. Pokud se tedy bude hloubavý člověk cítit plný energie, je pravděpodobné, že sáhne po jazzu, pokud se bude cítit smutný, sáhne po blues. Obvykle ale podle Sama Goslinga zůstane u stejné kategorie hudby. Jeden z posledních výzkumů zaměřených na vliv hudby na náladu člověka ukázal, že hudba obecně zlepšuje náladu člověka. Zkoumaný vzorek studentů složený z hudebně vzdělaných a hudebně nevzdělaných studentů poslouchal po dva týdny hudbu podle svého výběru a zaznamenával svou náladu. Nejčastějším hudebním žánrem byl rock včetně hard rocku a heavy metalu. Na druhém místě byl u hudebně vzdělaných studentů jazz nebo klasická hudba, zatímco méně hudebně vzdělaní (muzikální) studenti poslouchali na druhém místě country nebo rock středního proudu. Muzikální studenti si obecně vybírali větší množství hudebních stylů – ke studiu si pouštěli spíše klasickou hudbu, střední proud a klidnou hudbu k odpočinku a k práci v domácnosti a jazz nebo blues při cvičení. Každý poslech hudby jakéhokoli žánru vedl k posílení pozitivních emocí a ke snížení emocí negativních vyjma pocitu smutku, který zůstával přibližně na stejné úrovni.
Vliv hudby na momentální náladu člověka lze využít v praxi a často se také již využívá. Řada výzkumů z osmdesátých a devadesátých let ukázala, že typ hudby může ovlivňovat míru otevřenosti člověka či jeho aktivity. Pomalejší a tišší hudba zvyšuje podle těchto výzkumů míru otevřenosti a vnímavosti člověka, uvolňuje ho a vede k relaxaci, zatímco rychlejší a silnější hudba naopak podporuje jeho aktivitu a vzájemnou interakci s druhými lidmi. Proto je také rychlejší a hlučnější hudba častěji používána například v obchodech, kde má za úkol podporovat aktivitu zákazníků, podobně jako v kavárnách, kde pozitivně ovlivňuje míru konverzace mezi hosty. Podobným způsobem ovlivňuje míru kooperativity i hudba například během učení ve škole, kde lze různé typy hudby využívat jak pro zvýšení motivace studentů a pro jejich aktivizaci, tak i ke zvýšení soustředěnosti či k jejich uvolnění.
Moderní tvrdá hudba neovlivňuje pouze člověka. Při několika výzkumech s laboratorními krysami se ukázalo, že typ hudby ovlivňuje jejich schopnost učení a soustředění na splnění úkolu – nalezení cesty bludištěm. Jedna skupina krys byla při nalézání cesty bludištěm vystavena klasické hudbě a nalezla správnou cestu poměrně snadno, stejně jako kontrolní skupina krys, která ke hledání cesty neměla žádný hudební doprovod. Krysy vystavené při svém hledání silné hard rockové hudbě spotřebovaly k nalezení správné cesty čtyřikrát více času než kontrolní skupina. Rocková hudba ovlivňovala ještě primitivnější organismy. Pokud byla například hard rockové hudbě vystavena kolonie termitů, výrazně se zvýšil pohyb jedinců v termitišti, zrychlila se i jejich práce, rozžvýkávali připravené dřevo dvakrát větší rychlostí než obvykle.
Příčina, proč moderní tvrdá hudba vzrušuje organismus, může být několik. Pravděpodobně tkví v tom, že organismus určitou soustavu tónů přijímá jako příjemný, konsonantní zvuk, stejně tak jako určitou frekvenci rytmu, a jinou soustavu tónů jako disonantní se vzrušivým efektem na organismus. Disonance má ve skladbě za úkol zvýšit napětí a vzrušení. U klasické hudby se disonance však opět vrací ke konsonanci. U hard rockové nebo heavy metalové hudby se často setkáváme v jedné skladbě s větším množstvím disharmonických akordů, disharmonie není ukončená, melodie není rovnoměrně rozložená a často se melodické bloky střídají s disharmonií, podobně jako tempo bývá rychlejší než 120 úderů za minutu, což můžeme počítat mezi tempo vnímané jako disonantní, rytmus monotónní nebo s velkým množstvím synkopického uspořádání. Tyto prvky dělají z moderní tvrdé hudby typ hudby, v níž převažují disharmonické elementy nad harmonickými, což vede následně k většímu vzrušení organismu.
U krys, které byly po několik měsíců vystaveny disharmonické a hlasité hudbě, bylo při zkoumání mozku nalezeno větší množství nervových poškození, což se na jejich chování projevilo zhoršenou schopností učení a funkce paměti, hyperaktivitou, agresivitou včetně kanibalismu až letargií. U příznivců hard rocku se adaptace na vysokou míru vzrušení projevila až návykovým chováním a abstinenčními příznaky, pokud neměli možnost svoji oblíbenou hudbu poslouchat a udržovat tak vysokou míru vzrušení.
Výzkumy zabývající se vlivem typu hudby na emoční naladění člověka začaly v roce 1996 a byly prezentovány na každoročním setkání Americké psychologické asociace. Newcomb nejprve vyvrátil názor, že mezi hudbou, sexuálním chováním a drogami by mohl být přímý vztah, další výzkum zabývající se souvislostí mezi posloucháním heavy metalové hudby a zvýšeným rizikem sebevražedného chování také neprokázal přímou souvislost. Ačkoli se mezi příznivci heavy metalu našlo větší procento jedinců uvažujících o sebevraždě, přesto zůstala nezodpovězena otázka, zda je to heavy metal, který mladé lidi inspiruje k sebevražedným myšlenkám, či zda jsou to lidé zabývající se sebevražednými myšlenkami, kteří vyhledávají tento typ hudby. Tyto výzkumy inspirovaly amerického psychologa Erina Bogla k experimentu, při kterém by zjistil, zda je určitý typ hudby schopen ovlivnit i delikventní chování mladých lidí. Z předchozích výzkumů vyplynulo, že u delikventní mládeže je zvýšená zejména míra fyzické agresivity a hněvu. Pro experiment byly vybrány dvě skupiny studentů – studenti se zvýšeným rizikem delikventního chování a kontrolní skupina. Ke zjišťování změn v emočním naladění zkoumaných studentů byla použitá stupnice pozitivních a negativních afektů (PANAS). Při vyplňování dotazníků poslouchali nejprve dvě rychlé pozitivně laděné skladby, poté dvě rychlé negativně laděné skladby a nakonec dvě pomalé a klidné skladby. Na začátku experimentu vykazovali studenti s rizikem delikventního chování výrazně vyšší míru agresivity ve srovnání s kontrolním vzorkem. Nálada studentů v podstatě kopírovala zaměření skladeb – nejvíce pozitivních emocí vykazovali při rychlé pozitivně laděné hudbě, nejméně potom při rychlé negativně laděné skladbě. Největší schopnost snižovat negativní emoce měla pomalá uklidňující hudba, naopak při rychlé pozitivně laděné skladbě byly negativní emoce zkoumaných studentů nejvyšší. K překvapení výzkumníků se ukázal ještě jeden důležitý fakt – všechny tři typy hudby včetně rychlé negativně laděné skladby snižovaly negativní emoce studentů.
Nejen hudba, ale i text

Mezi filmy s násilným obsahem, násilnými videohrami a posloucháním hudby s násilným obsahem je řada rozdílů. Jedním z nich je zaměření pouze na sluchové vjemy. U řady rockových skladeb je navíc pro posluchače obtížné rozlišit text, navíc posluchači při běžném poslouchání hudby jako zvukového pozadí většinou vnímají hudbu, text už méně. “Otázka, zda posluchače ovlivňuje pouze hudební složka, nebo také text je předmětem intenzivních sporů mezi hudebníky už od konce 16. století,” říká Marek Franěk. “V hudbě můžeme najít díla, kde jsou slovo a hudba dokonale propojeny, avšak existují i případy, kdy obsah hudby a textu spolu příliš nekorespondují. Může dojít k tomu, že hodnotný text je pro prožitek důležitější než třeba nenápaditá hudba, která jej doprovází. Častější je však opačný případ – prožitek posluchače je spíše vyvolán účinkem samotné hudby. V souvislosti s úvahami o působení populární hudby si však musíme uvědomit, že vzhledem k internacionálnímu charakteru současné populární hudby je její text vždy většímu množství posluchačů těžko srozumitelný.” “Je pravda, že texty písní jsou až druhořadé a hlavní vliv má hudba, navíc je u řady písní obtížné rozumět textu,” souhlasí Craig Anderson. “Přesto má podle mého názoru na posluchače vliv i text písní.”
U hudby, jíž chybí vizuální složka, dává navíc prostor imaginace posluchačů. Podle Craiga Andersona, profesora z Iowa State University je proto u hudby možné spíše identifikovat imaginárního protivníka s jakýmkoli člověkem z reálného světa, než je tomu v násilných filmech, v nichž má imaginární nepřítel přeci jen konkrétnější podobu, proto je jeho identifikace s některým reálným člověkem složitější. Řada terénních a laboratorních výzkumů zjišťovala vliv agresivních hudebních videonahrávek. Jejich hlavním zjištěním bylo, že mladí muži vystavení hudebním videonahrávkám s násilným obsahem byli podstatně náchylnější k násilnému prožívání mezilidských vztahů včetně sexuálních vztahů. Posluchači násilných videonahrávek rapu byli otevřenější násilnému řešení konfliktů v mezilidských vztazích, podobně jako studenti vystavení rockové hudbě propagujícím antisociální chování byli otevřenější toto chování přijímat jako normální.
Dva roky starý výzkum mezi studenty – posluchači rapu a heavy metalové hudby prokázal vyšší výskyt nepřátelských postojů než vykazovali studenti dávající přednost jiným typům hudby, jako byl soul, country nebo alternativní hudba. Posluchači heavy metalu měli výrazněji negativní chování vůči ženám, posluchači rapu zase vykazovali vyšší míru nedůvěřivosti vůči okolí. Craig Anderson se snažil se svým týmem zaměřit na vliv násilných textů písní na chování posluchačů v pěti nezávislých pokusech. Ve všech pěti se prokázalo, že násilné texty zvyšují i agresivní chování posluchačů, a to i v případě, kdy byly texty zároveň humorně laděné. V dlouhodbém horizontu se u posluchačů hudby s násilnými texty zhoršovaly vztahy k okolí, stávaly se konfliktnější. Závěr se shodoval s výzkumy vlivů jiných médií na diváka či posluchače – opakované i krátkodobé vystavování násilným obsahům ve filmech či hudbě nepřímo zhoršovalo sociální prostředí, v němž se posluchač pohyboval a vedlo k chronicky nepřátelským postojům k okolí.
Trendy v moderní hudbě – reakce na společnost

Pro rock, stejně jako pro ostatní žánry současné populární hudby platí, že kromě svého hudebního poselství vytvářejí i širší kulturní prostředí. Řada takových fenoménů byla v minulosti psychologicky i sociologicky zkoumána, ať už se jedná o hnutí hippies (pozdní Beatles) či vitalistickou a energickou rockovou kulturu (Rolling Stones). Hudba odráží to, co společnost prožívá, jak je to v případě hektického a nervózního městského života vyjádřeného ve studených opakujících se metalických rytmech Talking Heads, obsesivní úzkosti vyjádřené disonancemi Nine Inch Nails, disharmonického šumu a hluku průmyslové civilizace vyjádřeného v ostrých a chaotických zvucích kakofonie industrialu či pocit odcizení a totální dezintegrace vyjádřený death metalem. Všechny mají společný jmenovatel v odporu ke společnosti, aniž by ovšem nabízely alternativu. Právě toto je jedna z příčin, proč se tyto směry stávají tak přitažlivé pro dospívajícího člověka – rezonují s jeho odporem ke společnosti, souvisejícími destruktivními postoji a s jeho krizí identity a nejistotou.
Tyto hudební směry nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme společenský kontext, v němž se rozvíjely. Nepochopíme hudbu industrial bez pochopení pocitů odcizeného člověka uprostřed plně mechanizovaného, citově vyprázdněného světa. Podobně jako určité nekrofilní postoje u určitých typů metalové hudby, u něhož se setkáváme s důrazem na destruktivní a desintegreativní prvky, které zrcadlí pocit dehumanizace, smrti individua i postindustriální společnosti. Opakující se motiv odcizení zrcadlící se v současné populární hudbě ukazuje podobně jako ostatní typy umění jeden z typický rysů současné společnosti. “Do současné populární hudby se promítá mnoho rysů života dnešní společnosti. Nejvíce mě však znepokojuje existence takových hudebních směrů, jako například black metal nebo death metal, do kterých se promítá dnešní nihilismus, pocity prázdnoty, preference násilí či přímo oslava zla. Je to cosi nového. Hudba byla v naší kultuře vždy svým založením pozitivní – byla spojena s krásou a radostí (ovšem někdy i smutkem), nikdy však přímo neoslavovala zlo nebo ošklivost,” říká Marek Franěk.
Klasický rock sedmdesátých let se vyznačoval značným vitalismem, ovšem následující hudební směry v populární hudbě začaly dávat čím dál větší důraz na disonanci, rytmický a melodický antagonismus až po kompletní rozpad hudební struktury, jak to vyjadřuje industrial složený s civilizačního hluku včetně zvuku cirkulárky, tiskařských strojů či aut. Tato psychická apokalypsa je vyjádřená v rockových skladbách a skladbách new wave zrcadlících odcizení přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (skupiny Suicide, Residents), podobně jako post-punk hard core (skupiny Black Flag, Dead Kennedys) či nekonečné pomalé skladby acid rocku, v nichž se tóny přelévají, vytvářejí bizarní obrazce a přetvářejí realitu podobně jako působení LSD na člověka, končící v šílenství a totální dezintegraci či depresi (Codeine, Black Heart Procession), tedy v opačné pozici, než tomu bylo v případě energického a vitálního klasického rocku. Z toho vyplývá, že rocková hudba není zdaleka organický a ucelený fenomén, naopak do značné míry vyjadřuje roztříštěnou realitu v roztříštěných stylech a skladbách.
I tvrdá hudba odmítající a kritizující společnost se ale stává sama produktem trhu a masové kultury. Tlak konzumu z ní ovšem vytváří zvláštní formu, která pomalu ztrácí svůj obsah a své poselství. “Západní společnost svým liberalismem určitě přispívá k tomu, že lidé se mohou zabývat skoro vším, co je napadne. Tvrdá hudba bezpochyby patří k těmto svobodám,” říká Michael Šebek. “Svůj podíl má i to, že tvrdá hudba se dá dobře prodat těm, kteří o ni mají zájem. Trh se zde tedy určitě bohatě prosadí. V souvislosti s násilnou a tvrdou hudbou nelze nepomyslet na skutečnost, že minulé století není jenom stoletím odtabuizování sexuality, ale také agresivity. Násilná hudba ve společnosti mě tedy nijak nepřekvapuje.”
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek