Včera 29. dubna 2010 se v Děpoltovicích na chatě u Toma Stabenowa uskutečnilo něco, co se zdálo být neuskutečnitelné! The Crash se po 40 letech opět sešli! Kromě zpěváka Václava Vozky, který však byl přítomen díky mobilu, skrze který s námi komunikoval, byla slezina vlastně kompletní. Bezprostřední, vyjímečně srdečná nálada a radost z toho, že se zase po tak dlouhé době vidíme, nemohlo nic zkazit. Přítomni byli také zasloužilí členové velké rodiny Crash, Tom Cuhra alias Šveska, Willy, který měl na Suché na starosti vstupenky a Adinka, která toto setkání zvěčnila kamerou. Bylo zajímavé vidět, jak si každý pamatuje z doby minulé jen ty věci, které se mu vtiskly do paměti a jež ostatní třeba už dávno zapomněli. Tím se opět celá sešlost přesunula zpátky do minulosti a bariéra času padla. Každý byl vhozen zpět do doby, kdy naše muzika byla jakousi zbraní proti tehdejší totalitní anti-beatové náladě, která postupně likvidovala anebo silně omezovala hudební dění. To také později vedlo k zániku mnoha kapel, kdy normalizace udělala ze všeho, co bylo v době Pražského jara normální, absolutně abnormální jev. Historii doufám všichni znají, a tak se o tom nebudu dále rozepisovat. Během diskuse přišla také řeč na zrovna odvysílaný televizní film: Klub osamělých srdcí. Tom Stabenow se nemohl udržet, aby nepoznamenal, že děj tohoto filmu mu silně připomíná tehdejší realitu v našem vlastním Beat Clubu Crash, která jako kdyby z oka vypadla tomu, o čem pojednával film. Také prozradil, že se chystá jakýsi Woodstock-Nová Role, a pokud vše vyjde, mělo by se to konat 14. srpna. Ovšem vše je teprve v přípravné fázi a není ještě jisté, jak to všechno dopadne. Dokonce jsme si mezi sebou jen tak žertem prohodili, že by nebylo špatné po těch 40 letech opět vlézt na prkna pódia a zahrát si spolu alespoň 5 kousků z našeho bývalého repertoáru. Zatím se jedná jen o myšlenku, ale člověk nikdy neví, co z toho vykvasí. Prozatím jsme se domluvili, že se opět brzo sejdeme v kompletní sestavě u Bondyho v Nejdku. Tam se budou kout další plány. V Děpoltkách jsme byli až do tmy, kterou nám osvětloval úplněk měsíce, a večerní chlad nás donutil vydat se zase domů. Bylo to skvělé setkání, narychlo svolané a svůj účel splnilo na 100 %. U srdce zůstal hřejivý pocit, že jsme všichni sice zestárli na těle, ale na duchu jsme na tom jako předtím. A to dává naději, že budoucnost by mohla přinést překvapení.
Číňan
