Frank Nykl: Karlovy Vary v roce 1968

Frank Nykl: Karlovy Vary v roce 1968

20.08.2009
Karlovy VaryV úterý 21. srpna 1968, mě ráno vzbudila manželka, že prý je načase, když mám to volno, abych vyjel s kočárkem a s naší osmiměsíční ratolestí do ulic na procházku. Prý jsem pořád v práci a kluka si ani neužiji.  Byla to pravda, dělal jsem v Karlovarském špitále a tam byly samé přesčasy a málo volna. Dělal jsem na operačním sále chirurgie, kde bylo práce nad hlavu. Zatímco mi přebalovala našeho kluka Roberta a připravovala  kočárek, sedl jsem si ke snídani a pustil rozhlas po drátě. Bylo asi půl osmé, když jsem uslyšel tu strašnou zprávu. “Včera, dne 20. srpna 1968 kolem dvacáté třetí hodiny večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná.”
Manželka se zhrozila a prohlásila, že teď jít na procházku by byl hazard, ale já ji nakonec přemluvil, že se jen půjdu podívat k Hlavní poště a snad se dozvím od lidí, co se děje. Tak jsem vyrazil přes park a došel k poště. Už z dálky jsem viděl velký dav lidí, jak strhávají provazem od roku 1950 tam postavenou sochu rudoarmějce se samopalem na zádech. Lidé byli rozhořčeni a křik plný nadávek na Rusy se ozýval ze všech stran. Socha spadla a hlava se ulomila a odkutálela o kus dál. Lidem to nestačilo a několik jich začalo do té hlavy kopat, až ji shodili vedle mostu do řeky Teplé. Kolem mne se začal tlačit dav, z něhož mi někteří dali trikoloru a pár našich Československých papírových vlaječek. Těmi jsem ošperkoval celý kočárek tak, že si ho začali lidé fotit.
Stál jsem u zábradlí před troskami pomníku a z dálky od Skleněného paláce a restaurace Jizera bylo slyšet hukot tanků. Někteří odvážlivci začali stavět z laviček, popelnic a kusů kamenů z pomníku barikádu. Jak přijel první tank, tak na ni najel, lehce se přehoupl a jel dál kolem pošty přes most, jako by se nic nestalo. Nebylo to nic platné a nemohli jsme nic dělat, jen křičet, házet kameny a psát na velké kusy papíru nápisy napůl rusky a česky, aby odtáhli domů. Ti v tancích na nic nereagovali a jeli dál.
Karlovy Vary
Pak jsem od někoho uslyšel, že to ještě není všechno, protože mají namířeno na Kolonádu a můžou zničit tam umístěné prameny. To by byl konec Karlových Varů. Vůbec jsem nemeškal a horní cestou okolo pošty jsem se rozeběhl i s tím kočárkem k Sadové ulici a u Vojenského ústavu jsem se dostal na Kolonádu. Tam už bylo také mnoho lidí a když jsem se prodral dopředu, spatřil jsem, jak se začíná dělat lidský řetěz, lidé se rozestupovali a drželi se za ruce. Zeptal jsem se jednoho z nich co se děje a on mi řekl, že se  od Gottwaldové ulice (dnes Krále Jiřího) a Dřevěné kolonády řítí několik tanků a oni se je takto chtějí pokusit zastavit. Postavil jsem kočárek za sloup na Kolonádě a přidal se k nim. Chvilku jsme stáli, když jsme uslyšeli hluk motorů a proti nám se vyřítily dva ruské tanky. Zastavily se před Ruskou knihou a jejich hlavně a kulomety mířily na nás. Dělaly zastrašovací manévry, jakoby přidávaly plyn, že se na nás rozjíždějí a pak ho zase ubíraly. Po dlouhých minutách napětí snad dostaly rozkaz k ústupu, protože se jeden po druhém otočily a odjely zpátky. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to docela k smíchu. Na budově Ruského knihkupectví, před kterým ještě před chvílí ty tanky stály, byl totiž velký transparent s nápisem – “Sovětská kultura, náš vzor.”
Pak se ke mně obrátil můj starší soused v řetězu, pustil mou ruku a říká. “Měl bys raději odejít, můžou se vrátit a ty jsi ještě mladý a jak jsem viděl, jsi tu i s kočárkem. Na nás starších už tolik nezáleží, ale vy byste měli žít dál a pak tohle vyprávět svým dětem. Na to co nám udělali by se nemělo zapomenout.”
Na tahle slova si vzpomenu vždy, když vidím nad obchody v Lázeňském městě nápisy v azbuce a bohaté ruské turisty jak se promenádují po Kolonádě, kterou jsme před nimi a tím i pro ně zachraňovali. Co se to stalo s lidskou pamětí?
Použito z  VEŘEJNÉHO vyhledávače GOOGLE…
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek