Frank Nykl: Karlovy Vary v roce 1968
20.08.2009

Manželka se zhrozila a prohlásila, že teď jít na procházku by byl hazard, ale já ji nakonec přemluvil, že se jen půjdu podívat k Hlavní poště a snad se dozvím od lidí, co se děje. Tak jsem vyrazil přes park a došel k poště. Už z dálky jsem viděl velký dav lidí, jak strhávají provazem od roku 1950 tam postavenou sochu rudoarmějce se samopalem na zádech. Lidé byli rozhořčeni a křik plný nadávek na Rusy se ozýval ze všech stran. Socha spadla a hlava se ulomila a odkutálela o kus dál. Lidem to nestačilo a několik jich začalo do té hlavy kopat, až ji shodili vedle mostu do řeky Teplé. Kolem mne se začal tlačit dav, z něhož mi někteří dali trikoloru a pár našich Československých papírových vlaječek. Těmi jsem ošperkoval celý kočárek tak, že si ho začali lidé fotit.
Stál jsem u zábradlí před troskami pomníku a z dálky od Skleněného paláce a restaurace Jizera bylo slyšet hukot tanků. Někteří odvážlivci začali stavět z laviček, popelnic a kusů kamenů z pomníku barikádu. Jak přijel první tank, tak na ni najel, lehce se přehoupl a jel dál kolem pošty přes most, jako by se nic nestalo. Nebylo to nic platné a nemohli jsme nic dělat, jen křičet, házet kameny a psát na velké kusy papíru nápisy napůl rusky a česky, aby odtáhli domů. Ti v tancích na nic nereagovali a jeli dál.
Pak jsem od někoho uslyšel, že to ještě není všechno, protože mají namířeno na Kolonádu a můžou zničit tam umístěné prameny. To by byl konec Karlových Varů. Vůbec jsem nemeškal a horní cestou okolo pošty jsem se rozeběhl i s tím kočárkem k Sadové ulici a u Vojenského ústavu jsem se dostal na Kolonádu. Tam už bylo také mnoho lidí a když jsem se prodral dopředu, spatřil jsem, jak se začíná dělat lidský řetěz, lidé se rozestupovali a drželi se za ruce. Zeptal jsem se jednoho z nich co se děje a on mi řekl, že se od Gottwaldové ulice (dnes Krále Jiřího) a Dřevěné kolonády řítí několik tanků a oni se je takto chtějí pokusit zastavit. Postavil jsem kočárek za sloup na Kolonádě a přidal se k nim. Chvilku jsme stáli, když jsme uslyšeli hluk motorů a proti nám se vyřítily dva ruské tanky. Zastavily se před Ruskou knihou a jejich hlavně a kulomety mířily na nás. Dělaly zastrašovací manévry, jakoby přidávaly plyn, že se na nás rozjíždějí a pak ho zase ubíraly. Po dlouhých minutách napětí snad dostaly rozkaz k ústupu, protože se jeden po druhém otočily a odjely zpátky. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to docela k smíchu. Na budově Ruského knihkupectví, před kterým ještě před chvílí ty tanky stály, byl totiž velký transparent s nápisem – „Sovětská kultura, náš vzor.“
Pak se ke mně obrátil můj starší soused v řetězu, pustil mou ruku a říká. „Měl bys raději odejít, můžou se vrátit a ty jsi ještě mladý a jak jsem viděl, jsi tu i s kočárkem. Na nás starších už tolik nezáleží, ale vy byste měli žít dál a pak tohle vyprávět svým dětem. Na to co nám udělali by se nemělo zapomenout.“
Na tahle slova si vzpomenu vždy, když vidím nad obchody v Lázeňském městě nápisy v azbuce a bohaté ruské turisty jak se promenádují po Kolonádě, kterou jsme před nimi a tím i pro ně zachraňovali. Co se to stalo s lidskou pamětí?
Použito z VEŘEJNÉHO vyhledávače GOOGLE…