JIRKA KELLER – MOJE PRVNÍ SETKÁNÍ S BIGBÍTEM…

4 Jirka Keller Jirka Keller | E-mail | Středa v 15:10 |
Moje první setkání s bigbítem? No to byla docela sranda, někdy v roce 1966, o prázdninách jsem jako mnohý z Vás trávil kousek prázdnin v pionýrským táboře, což jistě víte byl prazvláštní vynález pro školní nezvedenou mládež, aby se utužovala ve sportovním duchu a duchu té tehdy nejsprávnější morálky. No naštěstí jsou ty doby dávno pryč a naštěstí v mým případě se jednalo o pionýrský tábor v Hájích nad Březovou, což je kousek od Karlových Varů, tam byla morálka celkem normální a utužování mládeže nebylo nikterak přísný, dneska tuhle lokalitu díky kolegiálnímu požehnání karlovarských magistrátních mocipánů využívá a hlavně zneužívá soudruh Stěpanov, což je sprostý gangster z bývalýho Sovětskýho svazu.
Tehdy jsme tam měli jako dozor staršího kluka, kterej jak se tehdy říkalo slušně “válel” na kytáru a po večerech nám vždycky vyhrával pro mnohý z nás neznámý kousky, vždycky pak říkal že to či ono hrajou Beatles, jinou zase Rolling Stones, taky zmiňoval Who a co já vím co a koho ještě jmenoval, no samozřejmě jsme na to koukali s padlejma bradama, a pak alespoň já, když už jsem byl doma z prázdnin jsem se pak o tom ve škole zmínil spolužákovi Slávkovi (ten se jistě se svým komentářem přidá) a ten toho tenkrát moc nenamluvil, jen prohlásil že mi něco předvede a jednou mě vzal domů, tam zapnul velký rádio a zrovna byly jako na potvoru tři hodiny odpoledne a po chvilkovým bučení rušičky se ozval krásně čistý hlas, který uváděl že právě posloucháte stanici Svobodná Evropa, která Vám bude do šesti do večera pěkně hrát do ouška a taky dokonce na přání. No samozřejmě že se nám to muzikantský rámusení moc zamlouvalo a vlastně tehdy pro nás tenhle nový trend muziky, se nám náramně líbil. Každej den pak vždycky odpoledne když jsem přišel ze školy, hned jsem žhavil tátovo starý radio Philips a poslouchal ty pro mne libý tóny bigbítu vysílanýho Svobodnou Evropou. Tahle moje činnost neunikla bedlivým očím mých rodičů, ale tak nějak jim to nevadilo, dokonce otec vybavil svý starý rádio pořádnou anténou vytvořenou ze zvonkovýho drátu, což se samozřejmě pak projevilo i na mnohem lepší kvalitě signálu. Nicméně, to jsem ještě netušil, co mě za pár týdnů, nebo měsíců čeká.
Jednou v sobotu mi otec nařídil, abych se slušně oblíknul, že s ním půjdu do Nároďáku, že něco uvidím. Absolutně jsem netušil co se zatím skrývá a spíš jsem to bral tak, že jsem něco provedl, protože slušně se oblíknout znamenalo vzít si kalhoty s nažehlenýma pukama, košili a sako, a to pro mne navíc znamenalo že to mám asi za trest, protože tyhle úbory jsem odjakživa neměl v lásce.
Když jsem pak dorazil s otcem podivně vyšňořen dorazil do Nároďaku, byl jsem usazen na balkoně do lóže, přesně proti pódiu, a to už jsem začal tušit co se bude dít, ovšem nevěděl jsem co to pro pro mne bude znamenat. Na podiu stály podivný nástroje, vesměs to byly hranatý bedny na nich byly malý , plechový bedničky ve kterých svítily zelený magický oka (to jsem už tehdy veděl že je to elektronka), o bedny byly opřený zvláštně tvarovaný kytary a uprostřed pódia halda bubnů a na tom největším bylo napsáno The Matadors. Po chvíli přišli nějací mladíci, popadli nástroje a v tu chvíli se začal Naroďák otřásat v základech a pro mne jak se říká bylo vystaráno.
Nevím jak jsem tehdy asi tvářil, asi by stálo zato znovu to vidět a zažít, ale na ten okamžik, kdy jsem naživo uslyšel první tóny bigbítu a vlastně pocítil krásu toho nádhernýho bengálu, nikdy nezapomenu. Okamžitě jsem od té první chvíle věděl, že tohle čemu se říká bigbít, a tahle muzika, že to vše mě bude provázet celý život.
Takže to je tak trochu srandovně zpracovaný vzpomínání na doby když se psaly roky 1967 – 1968, kdy jsem nejen sám, ale i pak se svými kamarády Slávkem Holubem a také s Láďou Janíčkem, sobotu co sobotu jsme chodili do Nároďáku na bigbít a nebo do Lázní III na vždy velmi exelentní koncerty pražských Matadors. Dál to byl samozřejmě poslech českýho rádia, hlavně když se vysílala Houpačka, v žádným případě nesmělo chybět Radio Luxembourg. I my jsme se intezivně zabývali vyrobou všelijakých krystalek a jejich vylepšováním a krásným dárek pro mne vymyslela moje máti, když jednou od nějakýho rusáka koupila za dvě stovky malý tranzistorák, měl střední i krátký vlny, co si víc tenkrát přát. Přibývajícími léty to šlo pak ráz naráz, do rukou se nám dostávaly desky nejen český provenience, ale i ze zahraničí, to bylo slávy a radosti, když jsem jednou otevřel balík od příbuzných z Německa a vybalil jsem na světlo Boží elpíčko Led Zeppelin I, za pár měsíců dorazila dvojka, ale i jiný poklady, ale co budu vyprávět, však ty doby jistě taky pamatujete.
Samozřejmě že s kamarády na ty časy vzpomínáme dodnes a dodnes jsme všchni tři hudební maniaci a naše archivy ukrývají velký poklady nejen bigbítu, ale bluesový a rhytmen-bluesový muziky. Za to vše alespoň já děkuji svýmu otci.
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek