Ačkoliv v názvu publikace jazzové sekce, z níž byl základ této fotodokumentace převzat, se mluví o rock´n´rollu, jedná se v podstatě o vznik big beatových skupin u nás. Na rockové scéně se od počátku 60. let objevil dříve nebývalý fenomén rockových skupin, nejdříve doprovodných, stále ještě ve stínu svých pěveckých hvězd.
Zpočátku se skupina jako pojem začala prosazovat v instrumentaci (američní the Winchers, nebo britští the Shadows). V roce 1962 se ale v Británii možná z „úsporných“ důvodů začaly členové kapel zabývat zpěvem sami a protože muzikanti obvykle nedisponují „velkými“ hlasy, vsadili na to, co jim bylo nejbližší a co sólovému zpěvu mohlo dobře konkurovat, tedy na dvou i vícehlasný zpěv. O tom, že to zní velmi dobře přesvědčili američtí Everly Brothers, Simon & Garfunkel a řada dalších. Skutečná celosvětová lavina samozřejmě vypukla s nástupem the Beatles a jejich „mersey soundu“. Hvězdou už nebyl zpěvák, ale vždy skupina, i když se mnohdy skládala z hvězdných individualit.
Aby však skupina byla skutečně beatovou, musela mít podstatné atributy: elektrofonické kytary a především baskytaru, která rytmické prvky rockové hudby umocnila na skutečnou „hmotu“, „nářez“ čili beat. Takže ve své podstatě „big beat“ neznamená nic jiného, než „pořádnej nářez“. Přesto se však, stejně jako u klasického rocku, objevovaly v beatové hudbě i pomalé skladby. Jednoduše proto, že hudební produkce se s vyjímkou koncertů úzkého okruhu profesionálních kapel odehrávala hlavně na tanečních zábavách a bytostným zájmem tančící mládeže bylo užít si nějaké to objetí při „ploužáku“. Big beat ve svém pravém slova smyslu dosáhl naplnění v hard rocku. Všechno ostatní jsou vlastně varianty ovlivněné jinými hudebními proudy (pop, folk, jazz, blues, soul, klasika atd).
Ve známém českém TV seriálu věnovaném big beatu si scénárista vykonstruoval otázku, kdo že byl „beatovým praotcem“. Nic proti popularizaci rockové hudby u nás. Asi málokdo měl šanci dovézt originální zahraniční desky jako pan Sodoma senior, ale tím se těžko mohl stát praotcem něčeho, co vzniklo o dekádu později. Upřímně řečeno, dost se divím Radimu Hladíkovi, že podobné nesmysly v seriálu coby jeho garant připustil. Nic proti zlaté éře Semaforu, platformě tingl tanglu, šansonu, country, uhlazených forem rocku a blues, salónního jazzu, folku a nevím čeho ještě. Big beat byl však v době svého rozmachu (kdy vyprodával Olympik, Sluníčko a desítky dalších pražských klubů a sálů včetně Lucerny) Semaforem uchopen jako příležitostný kasaštyk (v pásmu „Ondráš podotýká“). Semafor s touto hudbou neměl jinak nic společného. V době normalizace sice zaměstnal pan Suchý beatové moderátory Šimka s Grosmannem či některé z bývalých rockerů, ale výhradně v rámci svých šantánových projektů a zapovězený beat zde rozhodně neměl zázemí. Nechápu, proč měl J. Suchý potřebu mást svými konstrukcemi veřejnost. Jistě šlo o prachy za seriál a patrně, aby vznikla jakási spojitost, potřeba vylhat si jakousi vlastní beatovou roli. Nechápu proč. To klasik Suchý určitě neměl zapotřebí. Ledaže by si chystal půdu na další scénáře o českých dějinách všech žánrů, které se kdy otřely o Semafor…
