Písničky z 60. let byly pestré. Dnes jen více řvou, potvrdili vědci

Od 60. let je populární hudební scéna stále jednotvárnější. Autoři využívají méně melodií i akordů a dohánějí to vysokou hlasitostí. Tento rozšířený dojem potvrdili španělští odborníci počítačovou analýzou milionu písniček.
Vědecká analýza potvrdila, že od 60. let populární hudba ztratila svou pestrost...
Vědecká analýza potvrdila, že od 60. let populární hudba ztratila svou pestrost a dohání to hlasitostí. | foto: montáž Pavel Kasík
“Když jsme byli mladí, to se hrály pořádné písničky, ale teď, co dneska ti puberťáci poslouchají.” Tento povzdech je nepochybně vlastní nejen současné generaci. Ale pokud vám je kolem 35 letnebo si libujete v populární hudbě 60. let, můžete se ohánět studií publikovanou v Nature Scientific Reports.

Grafy

Dalším trendem je postupný nárůst relativní hlasitosti (dBFS)
Klesá různost hudební produkce, špička byla v polovině 60. let
Příklady (distribuce relativní frekvence,
Schéma přepisu hudebního zdroje do datasetu, analyzován není jen zvuk, ale i
“Našli jsme důkaz progresivní homogenizace hudebního diskurzu,” shrnul výzkum Joan Serra, odborník na umělou inteligenci ze Španělského národního výzkumného ústavu, pro agenturu Reuters. “Především jsme našli řadu numerických indikátorů potvrzujících, že pestrost hudby (měřená použitými akordy a melodiemi) se posledních padesát let vytrvale snižuje.” Také rejstřík nástrojů stále klesá. Díky nástupu syntetizátorů zní dnešní nástroje vzájemně podobněji než dříve.
Naopak neúprosně stoupá relativní hlasitost písniček. “Mluvíme zde o intrinzické (vnitřní, vnímané – pozn.red.) hlasitosti, tedy nikoli té hlasitosti, kterou si posluchači mohou nastavit,” upřesňuje studie.

Milion zkoumaných pop-songů

Základem pro studii se stal tzv. Million Song Dataset, volně dostupná kolekce metadat o ohromném množství písní (do rozmezí let 1955 – 2010 jich spadá přes 44 tisíc) s celou řadou exaktních údajůpopisujících nejen standardní fakta o autorovi, názvu apod., ale i průběh písně. Právě to umožnilo objektivní zhodnocení jinak vysoce subjektivní domény, jako je hudební produkce.
Prvním krokem analýzy bylo sestavení “slovníku”, tedy indexace melodických a dalších prostředků, které písně využívají, a jejich překódování do “hudebních hesel” (music codewords).
Schéma přepisu hudebního zdroje do datasetu, analyzován není jen zvuk, ale i
Schéma přepisu hudebního zdroje do “codewords”, analyzován není jen zvuk, ale i harmonické složky, bicí, jednotlivé akordy i přechody mezi nimi
Kromě jednotlivých prostředků (znaků) hledali vědci i vazby mezi nimi (syntax), a to především tím, které znaky nejčastěji navazují na které jiné znaky. Podobně jako při strojové analýze jazyka tak vědci vytvořili síť, která umožňuje pochopit vazby shodné napříč písničkami i hudebními styly. Těchto nalezených vazeb je poměrně malé množství, což vědci vysvětlují tím, že jinak by se lidé “nenaučili” hudbu vnímat a nemohla by se jim tedy líbit: “Z pohledu hudební kreativity to zároveň znamená, že ještě existuje řada kompozičních možností, které ještě nebyly objeveny,” dodávají vědci.

Originalita klesá, hlasitost stoupá

Jedním z hlavních závěrů studie je klesající rozrůzněnost populární hudby, evidentní například v klesajícím počtu využívaných hudebních znaků nebo klesající různosti zvuků nástrojů. “Obecně lze říci, že celkové zredukování (…) ukazuje větší a větší restrikce přechodů mezi výškami, což vede k méně možnostem a většímu ustálení těchto definovaných přechodů.” To lze interpretovat i jako trend od originality v hudební produkci směrem k opakování osvědčených klišé.
Klesá různost hudební produkce, špička byla v polovině 60. let
Klesá různost hudební produkce, špička byla v polovině 60. let
Příklady (distribuce relativní frekvence,
Příklady (distribuce relativní frekvence, “hustoty” a “nejkratší cesty”) ukazují na zjednodušování a zestejňování hudby od 60. let
Naopak hlasitost písniček neustále stoupá. Nejde přitom o hlasitost, kterou může uživatel nastavit, ale o relativní hlasitost, tedy jakousi nasycenost zvukem. Studie tak dokládá existenci “války o decibely” (loudness war), jak o ní hovoří předchozí průzkumy. Cílem může být snaha lépe zachytit pozornost posluchačů, ale také může jít o výsledek rozhodnutí produkčních společností či samotných umělců.
Dalším trendem je postupný nárůst relativní hlasitosti (dBFS)
Dalším trendem je postupný nárůst relativní hlasitosti (dBFS)
Vnímaná hlasitost stoupla o necelých deset decibelů, ovšem různost hlasitosti v rámci jednotlivých období zůstala zakonzervována bez statisticky významných změn. Znamená to, že přestože hudba je obecně čím dál více nasycená hlasitostí, nezachovává si rozdíl mezi tiššími a hlasitějšími pasážemi.
Studie uznává, že populární hudba je vysoce subjektivní a kulturně podmíněná. Zkoumání se zaměřilo na posledních padesát let západní produkce. Je tedy pravděpodobné, že při zkoumání globální produkce by nebylo možné takovéto pravidelnosti dohledat. Formalizovaná a exaktní metoda ale dává jistá východiska pro analýzu trendů a nabízí také vhled do toho, jakým způsobem se lidský mozek hudbu učí zpracovávat a užívat si ji.
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek