Stouni & spol. aneb bílé rhythm & blues (1)

Rolling Stones, zleva Bill Wyman, Mick Jagger, Keith Richard, Brian Jones, Charlie Watts, 1969
Je zvláštní, že následovníci syrových rhythm & bluesových klasiků Moody Waterse, Howlin´Wolfa a Johna Lee Hookerase neobjevili v USA, ale ve Velké Británii. Amerika na přelomu 50. a 60. let žila buď náhražkovým rock´n´rollem natlemených hochů v nažehlených kvádrech, produkty skladatelských teamů z Tin Pan Alley nebo úspěchem prvních spectorovských dívčích kapel. A formovalo se tam jádro soulu – nové černošské pop music, vyšlechtěné z jemné odrůdy rhythm & blues. O tvrdé, drsné rhythm & blues najednou nebyl zájem a ani nebylo divu; jak memphiský label Stax Records tak detroitská Tamla Motown začaly chrlit desky s uhlazenými černošskými interprety a jejich písničky prakticky zaplavily americký trh.
Zato v Anglii mládež po drsném rhythm & blues přímo prahla. Na úplném začátku sixties se tam objevil velký zájem o desky právě s elektrickým chicagským blues a začaly se formovat první kapely. Napomohla tomu i firmička Pye rec., neboť desky od Chessů začala na ostrovech distribuovat. Tvrdé americké rhythm & blues se tak rozlilo po britských městech. Je ovšem fakt, že teenageeři měli i své domácí vzory, kromě Kornerova Blues Incorporated, to byl zejména rock´n´rollový harcovník Johnny Kidd a jeho The Pirates. Všichni původní rolleři se buď vytratili nebo se přeorientovali na pop music, jediný Johnny vydržel – i s tou neodmyslitelnou páskou přes oko. To mu vyneslo u mládeže nesmrtelný obdiv. Už v roce 1960 natočil skvělý song “Shakin´ All Over”, který se stal jakýmsi předobrazem pozdějšího britského rhythm & blues. Následovala řada dalších kusů, jako např. “Restless”, “Let´s Talk About Us”, “So What”, “Hurry On Back To Love”, “I Can Tell”, “Shot Of Rhythm And Blues”, “Some Other Day”, “Then I Got Everything”, “Dr. Feelgood” (dle tohoto songu se pojmenovala pozdější věhlasná pub-rocková skupina) a “Whole Lotta Woman” či “Right String But The Wrong Yo-Yo”. Bohužel v roce 1966 Johnny Kidd zahynul při autonehodě. Takže určitě i on se vedle amerických bluesmanů stal inspirací pro rockovou mládež, která se okamžitě začala shánět po kytarách, bubínkách, aparátech a zakládala nové a nové skupiny.
Díky vhodně uvolněné atmosféře, k čemuž samozřejmě velkou měrou přispěl “swingující Londýn” a i samotní Beatles, se s bílými britskými skupinami r&b v letech 1963-65 roztrhl pytel; to přispělo k popularizaci žánru natolik, že vedle beatlesovskéhobeatu se rhythm&blues stalo nejrozšířenějším rockovým stylem 60.let.
Nastal čas, kdy už bylo možné vypouštět onu divou zvěř. Prvními známými r&b elementy byli sice The Animals, ale největší ohlas vzbudili londýnští chuligáni, kteří si říkali Rolling Stones, parta ve složení Mick Jagger(voc), Keith Richard(g, voc), Brian Jones (g, harm), Bill Wyman (bg) a Charlie Watts (ds). Začínali s převzatými standardy výše zmíněných chicagských r&b muzikantů, později se v rámci skupiny ustanovila skladatelská dvojice Richard-Jagger. Kapela vtrhnula na publikum se syrovým rhythm&blues, kytarovým plechovým zvukem jak od Diddleyho, a s černošsky zabarveným, křičeným Jaggerovým vokálem. Manažér RS Andy Oldham využil stále se uvolňující atmosféry té doby a snažil se z ní udělat protipól příliš “pozitivních” Beatles, což se mu docela snadno podařilo. Stouni mu to svoji drsnou muzikou, neurovnanými a ulítlými sexuálními vztahy a večírkovými extempore dost ulehčili. Ale abychom pohlédli na Broukya Stones i trochu jinak: obě kapely víceméně pocházely z odlišného prostředí – dodnes se používá ustálená, tak napůl pravdivá fráze, že Beatlesbyli ostří hoši z dělnických rodin (tedy až na Paula), co si hráli na slušňáky, kdežto Stouni byli spořádaní mládenci ze středostavovských rodin (Mick a Brian), co si hráli na drsňáky. Chytrému manažérovi ovšem tato hra vyhovovala. Na Oldhamově uplatňování metody negativní reklamy a manipulace s tiskem a veřejným míněním se dost naučil i další budoucí obratný manipulátor – Malcolm McLaren, který o dekádu později vypustil jiné “šokaře”, jimiž byli samozřejmě Sex Pistols.
Navíc oproti liverpoolským broukům, majícím vcelku podobný look, vypadali londýnští desperáti Rolling Stones každý jinak: aristokraticky se chovající Mick se svými širokými ústy, plnými rty a homosexuálními pohyby na podiu; Keith, zpočátku jako jediný alespoň trošku podobný beatlům, později zasloužilý mistr fetu, svým vzhledem předznamenávající rozčepýřený punkerský design; sexuální nadsamec Bill s frigovsky kamenným pohledem – po něm dívky sice tak nešílely jako po ostatních, ale vždycky s ním šly do postele; talentovaný ex-fotbalista, “krysák” Charlie s výrazem pračlověka a jazzovou bubenickou školou. A pochopitelně blonďatý Brian v oblíbeném pasteveckém kožichu. Právě on, rozmazlený, ufňukaný, narcistický, se svým neskrývaným hédonismem, zálibou v ženských, pití a konzumování všech možných drog, byl první opravdovou “zkaženou” rockovou hvězdou se vším všudy. Chvíli sladký společník, chvíli neurvalec, neustále ožralý a s frňákem v koksu, talentovaný a veskrze zmatený. Nakonec skončil jako naprosto nafouklá troska utopený (vražda?, byl našrot?) ve svém vlastním bazénu. Prostě nebylo v té době nenáviděnější kapely v Británii a zároveň takové, po které by holky tak šílely (no dobrá, co se těch holek týče tedy po Beatles).
Pro své úlety a nevyzpytatelnost byli Stouni vděčným objektem pro různé filmaře, takže je můžeme vidět ve spoustě filmů a dokumentů – např. “Sympathy For The Devil” (1968, režie Jean-Luc Godard), “The Stones In Park” (1969, Leslie Woodhead), “Gimme Shelter” (1970, David Maysles, Albert Maysles, Charlotte Zwerin). Jagger sám si střihl jednu z rolí ve filmu “Performance” (1970, režie Donald Cammel, Nicolas Roeg).
Stonesovské koncerty povětšinou končily násilnostmi, útoky na pódium, rozsekanými sály. Rolling Stones provázela tak špatná pověst, že na konci sixties na ně kvůli drogám a nevázanému životu policajti pořádali doslovný hon. Věční “rock´n´rolloví psanci” byli nakonec z Anglie vyhnáni; i když zčásti odešli sami – díky nevýhodné smlouvě s gramofirmou a obchodním manažérem Kleinem byli v podstatě na mizině a zadlužení. Navíc za ně Klein neplatil ani daně, takže jim hrozil kriminál za daňový únik. Do toho všeho se ještě přidala účast na festivalu v Altamontu (1969), kdy při jejich vystoupení Hell´s Angels ubodali a ušlapali jednoho černošského diváka.
Přesto lze říci, že hned po Beatlesbyli Rolling Stonesdruhou nejdůležitější kapelou 60. let: hlavně díky nim se rockové posluchačstvo rozdělilo na ty, kteří milují broučíbeat a jejich následné psychedelické experimenty a na ty, kteří milují zemité rhythm & bĺues a syrový, neučesaný zvuk garáže. A co je nejvíc: alba “The Rolling Stones” (1964), “Aftermath” (1966), “Between The Buttons” (1967), “Beggar´s Banquet” (1968), “Let It Bleed” (1969), covery “Route 66”, “Walking The Dog”, “Little Red Rooster”, “It´s All Over Now”, “Time Is On My Side”, “Mercy, Mercy”, “You Better Move On”, “Love In Vain” a autorské písničky “(I Can´t Get No) Satisfaction”, “The Last Time”, “Get Off Of My Cloud”, “I´m Free”, “19th Nervous Breakdown”, “Mother´s Little Helper”, “As Tears Go By”, “Let´s Spend The Night Together”, “We Love You”, “Lady Jane”, “Out Of Time”, “Under My Thumb”, “Paint In Black”, “Ruby Tuesday”, “Dandelion”, “She´s A Rainbow”, “2000 Light Years From Home”, “Jumpin´ Jack Flash”, “Sympathy For The Devil”, “No Expectations”, “Street Fighting Man”, “Prodigal Son”, “Gimme Shelter”, Monkey Man”, “You Can´t Always Get What You Want” nebo “Honky Tonk Women” lidé rádi poslouchají dodnes.
V samotné Anglii ale ještě před stounybodovali z Newcastle pocházející The Animals v čele s divokým zpěvákem Ericem Burdonem. Proslavili se zejména svojí r&b verzí slavného tradicionálu “House Of The Rising Sun”. Jelikož kapela pod vedením klávesisty Alana Price byla původně klubovým jazzovým kombem a Burdonův ostře řezaný hlas měl dosti černošský nádech, Animals se soustřeďovali hlavně na drsnou interpretaci amerických coverů, občas ale i skladeb autorských (např. “Boom Boom”, “Don´t Let Me Be Misunderstood”, “Bring It On Home To Me” nebo “We´ve Gotta Get Out Of This Place”, “It´s My Life” a “Don´t Bring Me Down”). V kapele kromě jmenovaných působili ještě Hilton Valentine (g), John Steel (ds) a Chas Chandler (bg) – jen tak mimochodem pozdější objevitel Jimi Hendrixe. Po odchodu Priceho ovládal klávesy krátký čas ještě Dave Rowberry, ale to už skupině zbývalo do konce jen asi rok.
Po rozpadu původní kapely dal Burdon okamžitě dohromady soubor Eric Burdon & The New Animals, který k původnímu černému rhythm & blues přidával prvky psychedelické hudby. Navíc se z valné většiny jednalo o vlastní tvorbu. Známé jsou opět singlové songy jako “San Franciscan Nights”, “Monterey”, “Good Times”, “Sky Pilot”, “When I Was Young”, “Anything” nebo divná čtrnáctiminutovka “We Love You Lil”, hudebně připomínající doorsovský “konec”. A krátce na to přišel i konec pro New Animals: Burdon začal v USA spolupracovat s funkovou skupinou War. Ex-klávesista Animals Alan Price si zase založil Alan Price Set a až do konce sixties zaplňoval éter vcelku slušnou dávkou hitů vlastních i převzatých (“I Put A Spell On You”, “Hi-Lilli Hi-Lo”, “House That Jack Build”, “Don´t Stop The Carnival”), které si lze najít na výběrovém albu “The World Of Alan Price” (1970).
Dalším významným představitelem bílého britského rhythm&blues byla modovská parta The Kinks. Vedli ji bratři Ray Davies (voc, g) a Dave Davies (lg). Na zbylých postech působili ještě Peter Quaife (bg) a Mick Avory (ds). Přestože některé z písní “kinků” byly až beatlesovsky melodické (např. “Sunny Afternoon”, “Waterloo Sunset”), zároveň právě této skupině bývá připisována velká role i jakýchsi předchůdců hard rocku – syrové kytarové riffy v “You Really Got Me” a “All Day And All Night” (obě 1964) už mají onu stylovou, hypnotickou jednoduchost a tvrdost. Z dalších známých songů této kapely, vyšlé ze subkultury mods, jmenujme alespoň “Tired Of Waiting For You”, “Everybody´s Gonna Be Happy”,“Dandy”, “Where Have All The Good Times Gone”, “Too Much On My Mind”, “Rainy Day In June”, “You Can´t Win”,”Death Of A Clown”, “David Watts”, “No Return”, “End Of The Season”, “Set Me Free”, Till The End Of The Day”, “Well Respected Man”, “Johnny Thunder”, “Do You Remember Walter?”, “Wicked Annabella”, “Dedicated Follower Of Fashion”, “Autumn Almanac” a “Lola” či “Apeman”. Výbornými alby jsou “The Kink Kontroversy” (1965) a zejména “Face To Face” (1966) “Something Else By The Kinks” (1967) a “The Village Green Preservation Society” (1968), ale nejlepší je sehnat si nějakou tu kompilačku..
Ve svých písničkách se Kinks naváželi do kohokoliv – do systému, do měšťáků ale i do dandyů a hippíků, samolibě proplouvajících “swingujícím Londýnem”. Postupem času kapela nabrala do své hudby i folk-rockové vlivy a dodnes je považována za vcelku vtipné komentátory dění v Anglii šedesátých let. V roce 1969 se vedle The Whoprezentovala také čímsi, co lze nazvat rock operou – jednalo se o album “Arthur Or The Decline And Fall Of The British Empire” (1969, např. “Victoria”, “Shangri-La”, “Brainwashed”). The Kinks se stali vedle Stounů a The Who jednou z nejvlivnějších kapel britského rhythm&blues a v následujících letech v jejich hudbě hledaly inspiraci soubory zcela odlišného zaměření – jako například The Jam, Pretenders, Tom Robinson Band, Van Halen plus některé britské party z “generace 2001”.
O londýnských modech a předchůdcích hard rocku a punku The Who, jejichž koncerty byly provázeny destrukcí nástrojů, aparatury a někdy i sálu, píšeme v samostatném článku.
Komerčně pojaté rhythm & blues řezali do fanoušků Small Faces, další crew vyšlá ze subkultury mods. Tím, okolo kterého se všechno v kapele točilo, byl kytarista a zpěvák Steve Marriott, dalšími členy byli ještě Ronnie Lane (bg, voc), Ian McLagan (ks, voc) a Kenny Jones (ds). Hudebníci souboru sluli velkou náchylností k různým mozkojebacím preparátům, ať už se jednalo o trávu, amfetaminy, acid nebo chlast; velmi často vystupovali zcela na marast. A to je měl navíc pod křídly jeden z prvních opravdu velkých manažérských parchantů – Don Arden. Už první album “Small Faces” (1966, např. “Shake”, “Come On Children”, “It´s Too Late”, “You Need Loving”, “E Too D”) představilo drsný nářez ne nepodobný soundu The Who. Z dalších známých písniček SF vybermež ještě první singl “Whatcha Gonna Do About It” a další singlové hity “Sha Lalala Lee”, “All Or Nothing”, “Ichtycoo Park” a “The Universal”. Ceněno je také koncepční album “Ogden´s Nut Gone Flake” (1968, např. “Afterglow”, “Lazy Sunday”, “Song Of A Baker”, “Happiness Stan”). Small Faces si zahráli i ve filmu “Dateline Diamonds” (1966, režie Jeremy Summers). Po Marriottově odchodu se skupina přejmenovala na Faces a jejími hlavními oporami se stali zpěvák Rod Stewart a kytarista Ron Wood, oba původně z Jeff Beck Group.
Ambiciózní zpěvák s jedním nejslavnějších chrapláků na světě Rod Stewart si ovšem na svůj ex-fotbalový chrbát naložil dvě káry – zároveň začal zpívat s “tvářemi” a zároveň se staral o svou vlastní sólovou dráhu. Tu zahájil slušnými alby “An Old Raincoat Won´t Let You Down” (1969, např. “Blind Prayer”, “And Old Raincoat Won´t Ever Let You Down” plus covery “Handbags And Gladrags, pův. od Mikea D´Abo, “Dirty Old Town” , pův. od E. MacColla) a “Gasoline Alley” (1970, písně “Gasoline Alley”, “Jo´s Lament”, “It´s All Over Now” – cover, pův. od Bobby Womacka, “Only A Hobo” – cover, pův. od Boba Dylana, “You´re My Girl /I Don´t Want To Discuss It/” – cover, pův. od Rhinoceros). Další – a nutno dodat výborné – desky, na kterých spolupracoval zejména s kytaristou Ronnie Woodem, “Every Picture Tells A Story” (1971, hity “Maggie May”, “Reason To Believe” – cover, pův. od Tima Hardina, dále např. “/I Know/ I´m Losing You” – cover, pův. od Temptations, “Mandolin Wind”, “Every Picture Tells A Story”) a “Never A Dull Moment” (1972, hit “You Wear It Well”, dále ještě např. “True Blue”, “Italian Girls”) měly dokonce tak velký komerční úspěch, že Stewart se stal hvězdou první velikosti jak v Británii tak v USA. A pak už to bylo jen sex, drugs and rock´n´roll…
Zajímavou figurou britského rhythm&blues byl i zpěvák a kytarista Terry Reid, maník s “plantovsko-stewartovským” hlasem – však ho také původně Pagechtěl coby vokalistu do budoucích Led Zeppelin. Sound Reidovy skupiny byl pak jakousi kombinací Small Facesa Stounů s využitím mnoha předělávek osvědčených hitů. Za Reidovy nejlepší desky jsou považovány “Bang Bang, You´re Terry Reid” (1969, např. songy “Without Expression”, “Writting On The Wall” či cover “Bang Bang /My Baby Shot Me Down/ od Sonny Bona) a “Terry Reid” (1969, songy “Silver White Light”, “May Fly”, “Marking Time”, “Rich Kids Blues”). Když už jsme na začátku zmínili valící se šutry – “stonesovštější než Rolling Stones” se říkalo dartfordské skupině Pretty Things, vedené Philem Mayem (voc) a Dickem Taylorem (g). Kapela se sice uvedla úspěšnými singly “Rosalyn” a “Don´t Bring Me Down” a slušnými ostrými alby “The Pretty Things” (1965, hity “Judgement Day”, “Honey I Need”) a “Get The Picture” (1965, hitíky “Buzz The Jerk”, “Cry To Me”, dále např. “You Don´t Believe Me”, “You´ll Never Do It Baby”, “Gonna Find Me A Substitute”), ale zároveň měla dosti smůlu, protože i přes několik dalších zajímavých songů (The Sun”, “House Of Ten”, “Walking Through My Dreams”) zůstávala ve stínu ostatních part bílého rhythm&blues. Do historie se zapsala pokusem složit první rock operu na výborném psychedelickém albu “S.F. Sorrow” (1968, např. “S. F. Sorrow Is Born”, “She Says Good Morning”, “Ballon Burning”, “Trust”, “Old Man Going”, “Mr. Evasion”).
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek