Slavné osobnosti hippies

Hnutí hippies bylo neorganizované hnutí, vycházející z generace beatniků a začalo se šířit v polovině 60. let ze západního pobřeží USA, San Francisca.
Cíle “hippísáků” byly nejednotné, za základní lze ale považovat vzpouru proti společnosti, mír, lásku, přátelství, svobodu. Častým cílem byl někdy ale jen opak chování většinové společnosti a vyjádření protestu. K naplnění těchto cílů se hippies sdružovali do skupin či komun, často se užívaly drogy, provozovala se volná láska (free love). Příslušníci hippies nosili často dlouhé vlasy, volné oblečení a korálky.
Dalším poměrně výrazným projevem spojeným s tímto hnutím bylo tíhnutí k mysticismu, různým druhům východních náboženství a filosofií, objevování na Západě doposud neznámých kultur a zvyků a jejich propojování se soudobou kulturou a způsobem uvažování.
Za vrchol hnutí se obecně považuje třídenní hudební festival ve Woodstocku, USA konaný 15. – 18. srpna 1969.
Hippy móda měla zásadní vliv na populární hudbu, televizi, film, literaturu a výtvarné umění.
Během období největšího rozmachu vytvořili hippies zcela neprogramově (či se podíleli na vytvoření) alternativní umění. Nejvýraznějším projevem byla hudba – beat (např. Jefferson Airplane, Beatles, The Doors, Janis Joplin, Jimi Hendrix); samotní hudebníci a skupiny do svých textů zařadili témata kritizující společnost, používání drog a samozřejmě i odpor k válce.
V první polovině šedesátých let zasáhla celý civilizovaný svět hudební euforie všeobecně nazývaná podle nejtypičtějších hudebních představitelů, beatlemanie. Hudební skupina z anglického města Liverpool The Beatles se stala vzorem pro mladé lidi téměř vlastně na celém světě. A to nejen hudbou, kterou tato skupina produkovala, ale i svými názory, které šířila. Beatles tak ovlivnili vlastní generaci (členové skupiny se narodili v rozmezí let 1940-1943) i generaci mnohem mladších – třinácti a čtrnáctiletých, kteří chodili na jejich koncerty “šílet”.
Ve šlépějích Beatles vykročily a prosadily se na světové hudební scéně další skupiny jako Rolling Stones, The Kinks, The Animals, The Yardbirds, The Cream, Swinging Blue Jeans, Pretty Things, Herman’s Hermits a jiné. Většinou to byla hudební seskupení z Anglie, tedy kolébky těchto hudebních trendů, ale i z Ameriky (The Byrds, Beach Boys), Austrálie (v prvopočátcích Bee Gees) i tehdejší Německé spolkové republiky (The Rainbows, The Lords nebo The Rattles, kterým se říkalo němečtí Beatles). Německé přístavní město Hamburg poskytlo ve svých sálech, tančírnách a klubech (Star Club) angažmá mnohým z těchto hudebních skupin včetně Beatles v jejich začátcích.
Pokud jde o literaturu, pak oproti próze a veřejně čtené poezii beatnických autorů, nabyla na významu především poezie zpívaná, reprezentovaná např.
Joan Baezovou, Bobem Dylanem či Joni Mitchelovou, anebo v provedení rockových skupin – Jefferson Airplane, Grateful Dead apod. Za “typického” spisovatele generace hippies, je považován Richard Brautigan.
Jedna z klíčových knih 60.let 20. století je Jahodová proklamace, autora Jamese S. Kunena, jejíž děj je známý z filmového zpracování režiséra Stuarta Hagmanna z roku 1970. Kniha zachycuje zrání mladého studenta v době kulminující války ve Vietnamu, protiválečných demonstrací, obsazování univerzitních objektů studenty, pochodů proti válce ve Vietnamu, policejních akcí, zatýkání a soudních stání. Autor do knihy vkládá úvahy o dobru a zlu, míru a válce, generačního rozdílu, o důvodech vzájemného nepochopení mezi bílými a černými, a zároveň líči i vývoj vlastního milostného vztahu.
Mezi další spisovatele patří Norman Mailer se svým románem Armády noci a Abbie Hoffman s knihami Fuck the System a Revolution fot the Hell of it.
Existovalo ovšem nepřeberné množství autorů, kteří publikovali v malých, podzemních časopisech a pro média byli nezajímaví: buď nebyli pro média dostatečně excentričtí (anebo byli excentričtí až příliš), anebo o popularitu v médiích prostě nestáli. To je příklad třeba “neviditelné generace”, která se zformovala kolem časopisu The Ghost Dance spisovatele Hugh Foxe.
Pokud jde o filmovou tvorbu, můžeme jmenovat např. následující filmy :
Absolvent (The Graduate, r. Mike Nichols, 1967)
Taking Off (r. Miloš Forman, 1971)
Vlasy (Hair, r. Miloš Forman, 1975)
Woodstock (r. Michael Wadleigh, 1970)
Bezstarostná jízda (Easy Rider, r. Dennis Hopper, 1969)
Zabriskie Point (r. Michelangelo Antonioni, 1970)
Do střední Evropy, tedy i tehdejšího Československa, se vliv nových hudebních stylů dostal díky poslechu rozhlasové stanice rádia Luxemburg a “na černo” dovezeným gramodeskám. To bylo někdy na přelomu třiašedesátého a čtyřiašedesátého roku. Informace, které se k nám za “železnou oponu” dostávaly, se pro izolovanost státu se socialistickým zřízením stávaly o to magičtější, o co byly méně dostupné. Do té doby pro rokenrol sporadicky používaný název bigbít (big beat) se vžil pro označení veškerých tehdejších hudebních vlivů, především mersey soundu, který hojně využívali právě Beatles. Pojem bigbít byl specifikem Československa (s jeho vznikem jsou provázáni pražští rokeři Pavel Chrastina, Petr a Jiří Jandové, Pavel Sedláček a přátele kolem nich) a používal se mimo naše území pouze v Polsku, které jej od nás převzalo. V západních zemích, především v tehdejší NSR, se často užívalo označení beat.
Na začátku 70. let se v Čechách začíná postupně formovat hnutí undergroundu.
Zpočátku šlo hlavně o příznivce skupin Primitives Group, Plastic People, Dg 307 a dalších, které díky normalizační kulturní politice ztratily možnost veřejného vystupování. Jakýmsi “ideologem” formujícího se hnutí se stal manažer Plastiků Ivan Martin Jirous, zvaný Magor. Okruh aktivních příznivců undergroundu se začal rozšiřovat. Vznikaly další hudební skupiny, například Umělá hmota a objevili se i písničkáři, evangelický farář bez státního souhlasu Svatopluk Karásek a Karel Soukup. Každé vystoupení těchto skupin se stalo událostí, na kterou se sjížděly stovky vlasatců z celé republiky.
K undergroundu se přihlásila i řada výtvarníků a básníků, jako byl například Milan Koch nebo Egon Bondy. Ivan Jirous ve své Zprávě o třetí hudebním obrození z roku 1975 vymezil pojem undergroundu jako druhé kultury nezávislé na oficiálních strukturách a Bondy ve své próze Invalidní sourozenci (1974), která se stala skutečně kultovním textem, popsal vnitřní svět a život lidí na okraji společnosti těsně před ekologickou katastrofou (všechny tyto texty se samozřejmě šířily pouze v samizdatu).
“Somráci”, či “hašišáci”, jak se v 70. letech začalo máničkám říkat, se však scházeli i na folkových koncertech a festivalech. Beatnicko-hippie image si uchovávali písničkáři sdružení Šafrán – Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Dáša Voňková, Pepa Nos a další.
Významným místem projevů proti tehdejšímu režimu se stala tzv. Lennonova zeď v Praze na Kampě.
Šedesátá léta 20. století jsou obecně považována za zlatý věk populární hudby ve světě i u nás a v hudbě patří k přelomovým obdobím. Ve světě zářil hlavně Elvis Presley, Beatles nebo Simon & Garfunkel, první období své slávy zažíval Bob Dylan.
U nás skládal své rané a dodnes nejznámější písně Karel Kryl, byla to doba slavných her divadla Semafor, doba Jiřího Grossmanna, Marty Kubišové, nejlepších alb Olympicu nebo začátků české country s Michalem Tučným coby sólistou Greenhornů.
Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt a další.
Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců.
Výraznou komunitou té doby byli lidé z okruhu výtvarníka a hudebníka Milana Knížáka, který stál mimo underground i další nezávislé iniciativy. Tato komunita založila v roce 1964 skupinu Aktuální umění, v roce 1966 klub Aktual a nakonec hnutí Aktual. Aktual ve všech svých formách pořádal pouliční akce, výstavy a happeningy. Jako jedna z prvních iniciativ v Československu vydávala i vlastní samizdatové periodikum – Aktual. Vrcholným obdobím tohoto hnutí byla léta 1964 – 1966. Knížák rovněž udržoval kontakty s obdobnými iniciativami v zahraničí, například s hnutím Provos z Holandska a s mezinárodní uměleckou skupinou Fluxus. Vliv Knížákova Aktualu i jeho stejnojmenné hudební skupiny na formování životních postojů a uměleckých projevů “vlasaté” komunity v Praze i mimo ni byl značný a Knížák někdy byl nazýván “Králem mániček.
Po 60. letech bylo mnoho aspektů hippies asimilováno do většinové společnosti. Dědictví Hippies lze pozorovat v soudobé kultuře v různých formách – od zdravé výživy, přes hudební festivaly po kybernetickou revoluci.
Příspěvek vytvořen 719

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek